Můj příběh
Můj příběh nezačíná tím, že jsem si koupila kontroler a postavila se s ním do rohu diskotéky. Za tím vším je celá cesta, a je hodně osobní. Abych ti vysvětlila, kde jsem dnes a jak jsem se sem dostala, musím tě vzít o pár let zpátky.
Všechno začalo tím, že jsem nečetla pozorně. Při zápisu na střední mi uniklo, že se jazyky učí od úplných základů, a tak jsem se hrdě přihlásila na němčinu. Na první hodině se ukázalo, že umím víc, než bych měla umět u maturity. Z němčiny mě tedy slušně vyhodili a přehlásili na španělštinu. Byla jsem jediná z celé třídy. Osud si zjevně dělal plány dřív než já.
Asi po čtyřech měsících přišel covid. Do té doby jsme se ve škole nenaučili vůbec nic, ale španělština mě i tak začala bavit. Školy se zavřely a v tom chaosu, kdy se celý svět přes noc přestěhoval online, se na jednu osamělou španělštinářku z cizí třídy prostě zapomnělo. Celý rok jsem neměla jedinou hodinu. Mohla jsem to vzít jako rok prázdnin, ale udělala jsem si z toho výzvu: když už sedím doma, naučím se španělsky sama. Jako napůl Francouzce mi základy šly docela rychle. Říkat, že to bylo zadarmo, by ale byla lež :D
Učit se slovíčka z učebnice, která byla pro běžný život většinou naprosto nepoužitelná, mě extrémně demotivovalo. Tak jsem začala poslouchat latino hudbu. Bylo to nevinné, jenom kvůli slovíčkům. Netušila jsem, že tím začíná moje největší láska.
Obrovsky mi se slovní zásobou pomohlo poslouchání skupiny Calle 13. Z jejich textů jsem se naučila spoustu slovíček a dodnes jsem nenašla jiného zpěváka ani kapelu s poetičtějšími texty. Z většiny reggaetonu se totiž člověk stejně nenaučí říct víc než to, jak někoho „potrestat“. Ehm.
Když jsme se po karanténě vrátili do lavic, spolužáci zvládli tak nanejvýš „mám kočku“. Já jsem mezitím znala všechny časy, měla slušnou slovní zásobu, uměla se domluvit a v hlavě měla spoustu písniček, které nikdo kolem mě neznal.
Moje kamarádky totiž tehdy poslouchaly jen K-pop, a tak jsem byla jediná z naší party holek, kdo poslouchal něco úplně jiného. Upřímně, až do chvíle, kdy jsem začala dělat DJku, jsem v Česku neznala nikoho, kdo by moji hudbu poslouchal. Nebo ji aspoň toleroval.
Obrovskou zásluhu na tom všem má Ana, moje učitelka z Kolumbie. Ano, ta, co na mě v covidovém zmatku zapomněla, a já jí to ani na vteřinu nemám za zlé. Nejspíš to byla ta nejlepší věc, která se mi mohla stát. Byla první člověk, kterého jsem ve škole, a vlastně vůbec, potkala s takovou chutí do života. Zamilovala jsem se do toho, jak měla vždycky úsměv na tváři, i když to pro ni často nebylo jednoduché, jak pořád zářila pozitivitou a do každé hodiny dávala své maximum. A hlavně do představy, že jednou uvidím její Kolumbii. Dodnes jsme blízké kamarádky.
Antitalent na parketu
Tancovat jsem chtěla odmalička. Mělo to jen pár drobných háčků. Z choreografie jsem si tehdy byla schopná zapamatovat zhruba prvních pět vteřin a improvizovat jsem neuměla vůbec. Balet mi nesedl, contemporary taky ne, hip hop byl na mě moc drsný a na hodinách salsy pro ženy jsem potkávala hlavně čerstvě rozvedené paní po padesátce, které hledaly nové jistoty v karibských pohybech boky. K tomu jsem byla, a pořád jsem, neskutečně stydlivá. A hlavně mě u žádného z těch tanců nebavila hudba.
S latino hudbou se to změnilo. Hned jsem se přihlásila na reggaeton a pak jsem dala ještě jeden pokus i salse. Smířila jsem se s tím, že na kurzech pro ženy snižuju průměrný věk tak o patnáct let. Nebudu lhát, jsem totální antitalent a moje paměť na pohyby je dost tristní. Po zhruba pěti letech nekonečné snahy a spoustě ostudy, na kterou se snažím zapomenout, ale tancuju docela slušně. Hlavně salsu a bachatu. Reggaeton vytahuju jen na speciální příležitosti.
10 000 kilometrů od domova
V osmnácti jsem se rozhodla pro svůj první sólo výlet. Do té doby jsem sama nebyla ani v Rakousku. Nějak jsem si ale koupila zpáteční letenku do Kostariky na dva měsíce, protože to tehdy prý byla nejbezpečnější země Latinské Ameriky. Takže já, poprvé sama v cizině, rovnou 10 000 kilometrů od domova. Začátek jsem strávila jako dobrovolnice v záchranné stanici pro divoká zvířata, pak jsem vyrazila na cesty a konečně se dostala do Kolumbie. Bylo to přesně tak krásné, jak jsem si představovala. A ještě víc.
Do Latinské Ameriky jsem se pak vrátila ještě dvakrát a pokaždé jsem se vrátila i do Kolumbie. Prostě vždycky. Dohromady sedm měsíců a devět zemí: Kostarika, Kolumbie, Kuba, Mexiko, Peru, Bolívie, Guatemala, Ekvádor a Venezuela. Do Venezuely jsem jela úplně na punk, ještě za Madura. Všude sama, s batohem a s rozpočtem, ze kterého by se zhrozil i student. Najezdila jsem tisíce kilometrů autobusem, poznala spoustu skvělých lidí, našla kamarády a viděla krajiny, které spousta lidí nestihne „nasbírat“ ani za celý život.
Ke všem těm vzpomínkám hrála hudba. Když jsme spolu vařili, řídili nebo někam jeli, vždycky u toho něco znělo. Dodnes mi stačí pár tónů a jsem zpátky. Třeba „Adán y Eva“ od Paula Londry. Upřímně ani nevím, jestli se mi ta písnička líbí. Ale jakmile začne hrát, sedím v minivanu kamaráda Juana v Kostarice, vzadu se mačkají další dobrovolníci a jedeme na výlet do nádherné přírody. Spoustu písniček, které jsem tam slyšela, jsem si zamilovala ještě víc.
Ne, Despacito opravdu nestačí
Po každém návratu domů jsem v Praze hledala ten samý vibe, tu samou hudbu a ten samý flow. Na běžných párty je vrcholem latino hudby Despacito. Když jsem konečně našla latino párty, celý večer jsem čekala na tu „svoji“ písničku, ze které lidi v Latinské Americe na diskotéce šílí. Nepřišla. Ani příště, ani přespříště. A když už nějaká dobrá písnička zazněla, byla tak přeremixovaná, že z ní kromě textu skoro nic nezůstalo. Vytratila se z ní všechna krása a já sama jsem často ani nepoznala písničky, které normálně poslouchám. Odcházela jsem smutná a pořád dokola si říkala: je tolik krásných písniček, proč prostě nehrajou ty dobré?
A to jsem tam ještě musela někoho dostat. Když jsem s tím největším existujícím úsilím a tisíci sliby, že to bude nejlepší párty a že tomu jen zatím nerozumí, přemluvila kamaráda, aby šel se mnou, vydržel tak čtvrt hodiny. Pak začal nenápadně (a brzy dost nápadně) kontrolovat hodinky, jestli už náhodou není čas jít domů.
Do toho moje stydlivost. Na parket jsem se sama nikdy neodvážila, takže jsem většinou stála u zdi, poslouchala Despacito a tiše odpočítávala, kdy to konečně skončí.
Po nějaké době mě vlastní nadávání začalo unavovat. Napadlo mě, že místo věčné kritiky bych to mohla zkusit sama. Tak jsem začala hrát a pracovala na sobě, dokud mi to technicky nezačalo jít. Ale hlavně: lidi moje hudba bavila. V roce 2025 jsem dokonce na Erasmu v Lille se svým mixem vyhrála DJ soutěž na studentské párty.
A jako bonus se mi vyřešily dva problémy najednou. Už nemusím nikoho přemlouvat, aby šel se mnou, protože já jsem ta, kvůli které se tam chodí. A tím, že stojím za pultem, ode mě nikdo nečeká, že půjdu tancovat na parket. Jupí!
Moje největší výzva
Jak už jsem psala u tance, jsem mega stydlivá. Do osmnácti jsem si kvůli tomu nedokázala objednat ani pizzu po telefonu. Celá tahle DJ cesta je pro mě proto hlavně výzva, jak svou extrémní stydlivost postupně porážet. Bylo to hodně těžké a ze dne na den jsem se sem rozhodně nedostala. Ale teď jsem tady.
Což ovšem v žádném případě neznamená, že jsem „vyléčená“ a už se nestydím. Lol.
Proč to dělám
Na DJingu miluju, že pouštím hudbu, kterou mám ráda, a sdílím ty chvíle s lidmi, kterým se líbí taky. Nejvíc mě ale dojímá, když na parket přijde někdo z Latinské Ameriky, uslyší „svoji“ písničku a na chvíli je zase doma. Spojuje to lidi, kteří hledají přesně to, co jsem kdysi hledala já a nenašla.
Jestli kritizuješ, zkus to sám udělat líp.